Státnice jsem dokončila 17.5., úspěšně. Od té doby čas letí neskutečně rychle a vlastně se mi na školu ani nechce myslet...
Na státnice, resp. na jeden předmět - diagnostiku, jsem se učila opravdu hodně. Měla jsem málo práce, jen brigádu, takže dostatek času. Ale to učení bylo...strašné. Mozek stávkoval, nebavilo mě to.
Státnice jsem nakonec dala za B, ale vlastně jsem ani necítila úlevu. Spíš takovou tupou apatii. Těšila jsem se jen na to, že se chvíli zase nic učit nebudu. Chvíli... Tři týdny po státnicích byly přijímačky. Letos jen jednokolové, pouze test. Já jsem zvládla jen projít staré testy, ale víc jsem se odmítala učit. Opravdu to nešlo, koukla jsem se na výpisky a můj mozek jako by najednou viděl skrz knihu a začal bolet a volat o pomoc :)
Test byl hodně dle státnicových otázek, takže mi ani nepřišel tolik těžký. A ano, statistika tam byla taky :)
Mám radost? Ano, mám. Ale upřímně - nechce se mi. Nechce se mi zase učit, někam jezdit. Navíc již máme zveřejněný rozvrh, kdy budeme mít školu od čtvrtka do soboty. A do toho praxe. Co určitě mohu říct, že už teď vím, že to nedám za dva roky. Nechci, prostě vím, že to prodloužím. Nechce se mi hnát se, dělat 10 zkoušek za semestr. Potřebuji mít čas i na další věci, jako třeba normální život...
Protože škola bere opravdu hodně času. Nejen tam jezdit, ale učit se, připravovat se. A hlavně nervy, špatná nálada, podráždění. Prostě... pokud vedle vás někdo takový studuje, asi víte, že někdy je lepší se přibližovat jen s velkou tabulkou čokolády a po špičkách :)
Zároveň také bych si ráda udělala výcvik a na to prostě při studiu nemám čas (obdivuju všechny, kdo to zvládají...).
Takže v tuto chvíli - hurá na prázdniny a zkusím si chvíli školou hlavu nelámat!